ŽIVOT GOLFISTKY: Parťák do hry

Vždy je dobré mít vedle sebe správného parťáka. V životě i na hřišti. U bagu mám nejraději jako caddieho někoho, kdo golf nejen umí, ale dobře mu a mé hře rozumí. Může to být třeba bývalý hráč. Nikdy nezapomenu, jak jsem u sebe měla na hřišti Zuzku Kamasovou. Kolik zkušeností mi dokázala předat a jak mi kolikrát s rozhodnutím pomohla! Dnes je to jinak. Většinou mám u sebe manžela Seana. Sám je výborný golfista a strategii připravujeme společně. Dříve pomáhal svému bratrovi v Americe na PGA a Korn Ferry Tour. Důležitá je i správná komunikace, ale občas už nám stačí se na sebe jen podívat a oba víme.

Golfové sny

A teď nemám na mysli ty, které bych si chtěla splnit, ale ty, které se mi opravdu zdají. A zdají se mi vůbec golfové sny? Ano, zdají. Obvykle to je znamení, že si budu potřebovat od golfu na chvíli odpočinout. Že už je toho nějak moc a hlava se turnajového stresu snaží přes sny zbavit. Jeden z mých hororových snů – neustále se mi opakuje – je, že běžím na první odpaliště a neposlouchají mě nohy. Tuhle variantu snu asi zná každá z nás, jen se snaží běžet nebo od něčeho utíkat z jiného důvodu a ono to nejde. Golfistky ve snech straší startovní čas a první odpal.

Horské dráhy

Nahoru dolů, tedy chvíle, kdy hrajete birdie-bogey*, je vlastně v pohodě. Náročnější je, když přijdou bogey a nepřijdou k nim ta birdie. To není zrovna ideální. Dá se s tím ale dobře pracovat. Mně třeba pomáhá zůstat v přítomném okamžiku a zhluboka dýchat. Nejdůležitější je zůstat „tady a teď“ a hrát dál. Nesmíte se zabývat minulostí a malovat si do výsledkové karty budoucnost. Naopak je třeba soustředit se na každou ránu a myslet pozitivně. To se pak dá výsledek otočit a celé kolo ještě vyhrát. Ono to vlastně platí i pro život, respektive čím víc to dokážu praktikovat v životě, tím snadněji to pak umím i v turnaji. Není to jediný nebo zaručený recept – na každého platí něco jiného. Jsou různé techniky, jak se s potížemi vypořádat, a tohle je ten můj: jít krok po kroku a mít trpělivost.

Ptát se je fajn

Když někam jedete poprvé, je dobré se na vše dopředu přeptat. Položit třeba i ty nejhloupější otázky, abyste pak nebyli zbytečně překvapení. Když jsme byli se Seanem poprvé na turnaji v jihoafrickém Johannesburgu, okradli nás po cestě na hřiště. A teď se podržte – byli to policisté nebo možná lupiči za policisty převlečení. Když jsem tam jela podruhé sama, měly jsme už oficiální minibusy, které jezdily mezi hřištěm a hotelem. Jsou maličkosti a nepříjemnosti, které se tak často nestávají, ale je fajn na ně být připravená, vlastně být připravená na cokoli. Snažím se čerpat ze zkušeností místních, poslouchat je a brát jejich rady vážně. Třeba v Johannesburgu nejezdím do částí města, které jsou nebezpečné, a hlavně je třeba v noci nezastavovat na křižovatce ani na červenou. Zvláštní, co? Vždy když se z podobné destinace vrátím domů, o to víc si uvědomuju, jak krásný, bezpečný a klidný život si tady v Česku žijeme. 

Foto: Michaela Valášková a Tristan Johnes